„Je se mnou něco špatně, když se mi líbí holky? Jak řeknu doma, že jsem homosexuální? Co když partnerka nechce mít sex?“ Tyto a mnoho dalších otázek trápí nejednu z nás. Oslovily jsme proto pana Miroslava Šubrta, psychologa, který se zaměřuje na problémy LGBTQ+ lidí, aby nám na některé z palčivých otázek odpověděl okem odborníka. Na tyto otázky jste se mohly před nedávnem ptát a my vám nyní přinášíme souhrn těch nejčastějších trápení sjednocených do témat – coming out, vztahy, přijetí sama sebe, rodina, škola a přátelství a ostatní. Panu Šubrtovi velmi děkujeme za jeho odborné znalosti.
Jak na coming out před rodiči, kteří jsou silně proti LGBTQ+?
Je důležité si ujasnit, zda je pro mě coming out bezpečný. Pokud s rodiči dosud bydlím a jsem nezletilý, může být dobré s coming outem počkat, pokud od rodičů hrozí napadení (fyzické nebo psychické útoky) nebo třeba vyhození z domu. Obzvlášť, pokud mě již dříve bili nebo mi nadávali, je nepravděpodobné, že by se mým coming outem něco zlepšilo. Pokud už jsem rozhodnutý, že jim to řeknu, je dobré se připravit na to, že jejich reakce může být negativní. Například mohou zprávu ignorovat nebo říct něco, co nás zraní. Je dobré mít oporu v někom dalším (např. jiný člen rodiny, kamarádka), kdo mě uklidní, podpoří nebo vezme k sobě v případě jejich negativní reakce. Hodí se promyslet si místo coming outu: například je méně pravděpodobné, že rodiče udělají “scénu” v restauraci než doma za zavřenými dveřmi. Každopádně je možné se v případě komplikací obrátit na Linku bezpečí nebo poradnu Sbarvouven.cz. Je důležité si uvědomit, že homofobní člověk se nestane akceptující ze dne na den a rodiče pravděpodobně budou potřebovat nějaký čas na to tuto informaci zpracovat. Je dobré s nimi o tom v průběhu času mluvit, zjišťovat, jestli se u nich něco posouvá, nebo se naopak stávají čím dál více zatvrzelí. Pokud vyloženě nejsou devalvující, je možné je postupně seznamovat s vaším queer životem (např. říct o lesbických kamarádkách, přítelkyni, co spolu děláte ve volném čase), třeba si trochu pozmění názory.
Bojím se rodičům říct o mé sexuální orientaci, bojím se, že mě nepřijmou a nebudou chápat. Co mám dělat? Máme spolu hezký vztah a nechci o ně přijít.
Coming out bohužel v současné společnosti nese určitý risk narušení vztahu s druhým člověkem. Nelze se tomuto riziku zcela vyhnout, pouze ho minimalizovat. Pokud se bojíme nepřijetí, můžeme se s rodiči nejdříve podívat na nějaký dokument nebo film o LGBT+ lidech, zavést na toto téma konverzace a sledovat, jak budou reagovat. Pokud je reakce neutrální nebo pozitivní, je pravděpodobnější, že vztah po coming outu nebude narušen. Přesto je dobré počítat s tím, že rodič může být chvíli v šoku, smutný, naštvaný, říkat, že to časem přejde – to jsou přirozené reakce, které přicházejí potom, co má člověk pocit, že něco ztrácí (v tomto případě představu potomka jako cisheterosexuálního člověka v cisheteronormativním světě).
Píšete o strachu ze ztráty vztahu po coming outu, ale nesvěřit taky není ideální vzhledem k obětování velmi důležité části sebe na oltář vztahu, a to obvykle též vytváří pocity odcizení a nerovnosti. Myslím si, že pokud je vztah kvalitní a rodiče jsou k vám jako dětem empatičtí a citliví, o to menší riziko je s coming outem spojeno. Dokud dva lidé spolu mluví, jsou ochotni se poslouchat, vždy je naděje na zlepšení.
Jak se svěřit se svou sexuální orientací prarodičům – jiné generaci, která to přijímá ještě hůře?
Nemyslím si, že je možné takhle snadno paušalizovat, že starší to přijímají hůře, je to hodně individuální. Pokud chceme prarodiče připravit, je možné přijít s debatou nad známými osobnostmi z jejich éry, které byly LGBT+ – zeptat se, co si o nich prarodič myslí a jak se k tomuto tématu staví (např. Eduard Cupák, Jaroslav Čejka, Aleš Cibulka, Martina Navrátilová atd.).
Jak zvládnout vztah na dálku? Může vydržet?
Vztah na dálku může být náročnější pro osoby, pro které je důležitá fyzická blízkost nebo sex. I přesto vztah na dálku může vydržet, ale je dobré o něj pečovat – pravidelně být v kontaktu (třeba si nastavit určitou pravidelnost v tom, kdy si budeme volat) a občas se pokud možno i fyzicky navštívit. Možná doporučuji před vstupem do takového vztahu se s druhým poznat osobně, abych si byl jistý, že je to opravdu ten člověk, kterému chci věnovat část svého života. Může se stát, že si budeme přes psaní vytvářet o druhém iluze, které se při prvním kontaktu rozplynou. V rámci dlouhodobých vztahů může oddělení partnerek přinést i něco pozitivního, jako třeba pocit větší nezávislosti a oddech od partnerských problémů, ale opět platí, že je dobré zůstávat v pravidelném kontaktu a mluvit nejen o faktech ze svého života, ale též o pocitech (jde tak do určité míry kompenzovat absenci tělesné intimity intimitou emoční).
Co dělat, když partnerka nechce mít sex ve vztahu?
Kdyby třeba byla partnerka asexuální, asi s tím nic moc nenaděláme, pokud nám nechce vyjít v nějaké formě vstříc. Mnohdy ale v průběhu vztahu dochází k odcizení partnerů, které může vést k tomu, že druhý člověk sexuálně není už tak přitažlivý. Můžeme se ptát: Není něco, co dělám, čím si od sebe partnerku odháním? Mluvím partnerčiným jazykem lásky? Například já si myslím, že partnera potěším, když uklidím byt nebo zaplatím večeři, ale on přitom touží, abych mu věnoval netříštěnou pozornost a půl hodiny ho bez přerušení poslouchal. Zkrátka zajímat se o to, co tomu druhému dělá dobře nejen po sexuální stránce. Pokud o tom pár sám mluvit nedokáže, je možné zajít na párovou terapii. Někdy taky může jít o to, že partneři mají rádi odlišné sexuální praktiky, je možné v tom zkusit najít kompromis, ale neměli bychom dělat nic, co je pro nás vyloženě nepříjemné. Část lidí volí v souvislosti s tímto problémem i otevření vztahu nebo polyamorii – to by bylo na další článek.
Mám 2 vztahy – jeden funkční se ženou a jeden nefunkční s mužem. Neumím odejít ze vztahu s mužem, jsme spolu 13 let, nechci mu ublížit. Rodina a přátelé si myslí, že jsem hetero. Jak ze vztahu s mužem odejít a být šťastná se ženou?
Rozhodnout se musíte vy sama, nikdo jiný to rozhodnutí za vás udělat nemůže. Zkuste si napsat pozitiva a negativa současné situace a pozitiva a negativa situace, kdybyste začala žít se ženou. Nebo si sama sebe představte tak, že v současné situaci setrváváte dalších pět let – jak se cítíte?, následně si představte sebe sama v druhé situaci. Co byste v jednom a druhém případě získala a ztratila? Tohle cvičení vám může trochu pomoci s rozhodováním. Může odhalit obavy, se kterými je možné dále pracovat. Taky se můžete zkusit zamyslet nad tím, jak víte, že partnerovi víc ublížíte, když se s ním rozejdete, oproti variantě, když s ním zůstanete (a budete mu tajit, že jste lesba nebo že máte milenku)?
Jak na coming out před sebou samotným? Jak se vypořádat se svou sexuální orientací, abychom se necítili “trapně” před ostatními?
Je to celoživotní proces, ve kterém může být důležité najít si pár lidí, kteří vás mají rádi a berou takovou, jaká jste. Může být ze začátku těžké si vůbec představit, že by mě někdo jako lesbu nebo gaye mohl přijímat a mít rád, obzvlášť pokud nemáme dostatečný základ sebelásky z rodiny. Obecně je dobré zkusit se zaměřit na svoji sebehodnotu, zeptat se sám sebe: Čeho si na sobě můžu vážit? Na co jsem pyšná? Co na mě druzí můžou mít rádi? Také je dobré zreflektovat svoji internalizovanou homofobii: Co je špatného na tom být lesba/bisexuální…? Jaké “poselství” mi předalo okolí o LGBT+ lidech a proč mě tyto názory tak ovlivnily? Také platí “fake it until you make it” – při prvních coming outech se možná budete cítit dost trapně, ale jakmile budete dostávat podporu ze strany okolí, budete se cítit více a více sebevědomě. Můžete si taky číst příběhy lidí, kteří dokázali žít svobodně a sebevědomě, koukat na filmy a seriály s touto tématikou nebo si najít nějaké fajn YouTuberky. Důležité je si uvědomit, že neheterosexuální orientace není špatná, je jen jiná oproti tomu, co lidé v heteronormativní společnosti očekávají. Zkuste si vymyslet taky nějaké plusy, které to má.
Mohou úzkosti a panické ataky nějak souviset s tím, že jsem stále nepřijala to, že jsem lesba?
Ano, ale rovnou vám řeknu, že pokud máte časté panické ataky, doporučuji vyhledat psychoterapii. Nemusí to být vážná psychická nemoc, ale může být o mnoho snadnější ji zvládnout s pomocí profesionála. Jinak na úzkosti a paniky též dobře působí antidepresiva (může je předepsat praktik nebo psychiatrička). Pokud jsou úzkosti mírnějšího rázu, můžu se zkusit naučit jednoduchá relaxační cvičení (například řízené dýchání). Pomáhá také najít nebo obnovit blízkost ve vztazích, mít někoho, s kým můžu o svém vnitřním boji mluvit, kdo mě nebude soudit.
Co by mělo pomoci dětem v pubertě si uvědomit svou sexualitu?
Děti v pubertě si uvědomují svoji sexualitu sami a moc pomoci od okolí v tom nepotřebují. Dnes si informace rychleji najdou na internetu, než o tom promluví s okolím. Důležité je, aby rodiče nebo učitelé neshazovali LGBT+ lidi a dali dospívajícím najevo, že jsou pro ně hodnotní, ať už se jejich sexualita vyvine jakkoliv a že kdykoliv je možné o tom v soukromí diskrétně mluvit. Dítě spíše může být hodně nejisté, když objeví nějakou stránku svojí sexuality, která není normativní (přitažlivost ke stejnému pohlaví, inklinace k nějakému fetiši nebo sadomasochismu apod.), pokud se nám s tím dítě vůbec svěří, je důležité mu projevit přijetí a dát najevo, že pro nás se vztah k němu nemění. Neimplikovat, že to dítě má “těžší” a litovat ho, ale pomáhat dítěti posilovat celkové sebevědomí a oceňovat jeho jedinečnost.
Jak si může člověk poradit s internalizovanou homofobií? Vydávám se do vod queer randění, s každým dalším krokem se mi ale v hlavě ozývá extrémně homofobní nenávistný hlas, který se tam usídlil od dětství. Co teď s tím, abych mohl žít svůj best queer life?
Mám pro vás návrh na jedno cvičení: Můžete si doma připravit dvě židle, přičemž jedna bude zastupovat tento nenávistný hlas a druhá vašeho nejlepšího přítele (nebo něco pozitivního ve vás – zvnitřněný hlas hodné babičky apod.). Můžete si sednout na první židli, nechat promluvit onen nenávistný hlas (jako kdyby mluvil k vám), pak si sednout na druhou židli a nechat “nejlepšího přítele”, ať se k tomuto hlasu vyjádří. Takto si můžete na jednu a druhou židli sednout několikrát a vést dialog. Připravte se, že na dané cvičení je potřeba aspoň půlhodina a klid od vnějších vlivů. Můžou se vyplavit silné emoce – pokud by to bylo příliš zatěžující, přestaňte. Je možné upravit formu a napsat si to písemně ve formě “scénáře”. Pokud ale máte vážnější psychické problémy nebo cvičení nepomáhá, zkuste vyhledat psychoterapeuta.
Je mi 14 let a prohlížím si holky stejně tak, ne-li víc, jako kluky. Je to normální, nebo jsem třeba bi?
Je to normální, ať už se tvoje sexualita vyvine jakkoliv. Připomínám, že podle nejnovějších statistik je každá 10. žena do určité míry bisexuální. Sexualita je velice rozmanitá oblast a je normální se v ní odlišovat.
Myslela jsem si, že jsem lesba, ale cítím, že jsem spíše nebinární. Nevím, jak s tím mám pracovat, nevím, do jaké skupiny vlastně patřím.
Skupiny jsou jen škatulky, každý vnitřně jsme jedinečný. Zkuste být k sobě upřímná, představit si sebe sama a svůj “ideální život”, jak by vypadal, kým byste v něm byla, s jakými osobami byste si ráda byla citově a sexuálně blízko a jakou roli byste ve vztahu ráda hrála. Můžete si to sepsat a svoji představu postupně aktualizovat, jak budou přicházet nové myšlenky. Nemusíte svoji identitu rozklíčovat hned, můžete i experimentovat. Vysvětlit to i blízkým, že si to zkoušíte, že se potřebujete najít.
Po 9 letech vztahů se ženami jsem letos poprvé začala uvažovat o vztahu s mužem. Po empatické/citové stránce mi výc vyhovují muži, ale po stránce sexuální ženy. Fyzický vztah s mužem mě nevzrušuje a není mi příjemný. Naopak citový vztah se ženou mi nejde nebo není dostačující. Nevím, jak si tento stav vysvětlit, poradíte?
Neznám detaily Vašeho života takže se mi těžko radí. Každopádně lidé mají různá vztahová uspořádání, třeba byste i mohla žít s mužem, který je asexuální a mít k tomuto vztahu fyzický kontakt se ženami. Zajímalo by mě třeba to, co Vám dávají muži, co od žen nedostáváte a obráceně. V čem přesně ty ženy/muži nevyhovují a zda v tom není třeba i internalizovaná homofobie nebo vliv nějakého traumatu. Můžete to samozřejmě probrat s psychoterapeutkou, která vám pomůže prohloubit sebepoznání.
Co když moje dítě bude jednou trpět kvůli reakcím okolí?
Může Vás uklidnit, že dnešní společnost je už méně homofobní a LGBT+ lidé si i vzájemně mohou poskytovat daleko víc podpory. Negativní reakce okolí ale samozřejmě můžou přijít. Už jen tím, že si dítě uvědomí odlišnou orientaci, začne bolestivě prožívat všechny vtípky na gaye a lesby nebo nenávistné projevy na internetu – nelze se tomu nikdy úplně vyhnout. Je důležité dítěti dát najevo, že tu pro něj vždycky budete, ať se stane cokoliv, že Vy ho máte ráda takové, jaké je, i s jeho nemajoritní sexuální orientací. Pokud chcete mít pocit, že přispíváte k zlepšení situace, můžete podpořit změnu v zákonech (napsat například politikům, že si přejete, aby došlo k zrovnoprávnění LGBT+ svazků, aby zákon více chránil oběti homofobního násilí apod.). LGBT+ lidé jinak vykazují velikou schopnost osobnostní odolnosti a i přes všechny nesnáze mnohdy žijí zajímavější a naplněnější životy než heterosexuálové – právě proto, že se s nimi život nikdy moc nemazlil, si mají tendenci užívat toho, co jim v přítomnosti může nabídnout.
Jak ulehčit rodině přijetí mého coming outu v situaci, kdy je mi přes 30, jsem vdaná, mám 2 děti a neklapající manželství opouštím a mířím k partnerce? Jak rodině pomoci to celé pochopit?
Každý člen rodiny se se situací bude vyrovnávat různými způsoby a různým tempem. Bohužel neexistují univerzální rady, jak jim pomoci v procesu přijetí této změny. Dejte jim čas, pokuste se být ohledně svých pocitů transparentní (jak se to vlastně stalo, že najednou rodinu “opouštíte” – mlčení je akorát zdroj úzkosti), zároveň si nenechte od blízkých ubližovat a když na Vás začnou útočit, odejděte nebo si nastavte jasné hranice. Čím lépe se se situací vyrovnají rodiče, tím lépe to pak snáší i děti. Je třeba chápat, že děti nemusí nové partnery svých rodičů přijímat jako své rodiče a nechat je, aby se jejich vztah vyvíjel spontánně. Pokud se u dětí projeví nějaké trápení (bolesti břicha, úzkosti atd.), je možné zkusit vyhledat rodinnou terapii.
Jak se vypořádat se zavržením ze strany rodičů? Zlepší se to někdy?
Je dobré si připomínat, že rodiče jsou v našem životě sice důležité postavy, ale také mají svoje chyby a někdy bohužel se chovají i tak, že nám ubližují a selhávají ve svojí rodičovské roli. Zavrhnout dítě pro jeho odlišnou sexuální orientaci je bohužel jedna z nejošklivějších věcí, kterou rodič může svému dítěti udělat. Neberte to na lehkou váhu a dovolte si vybudovat svůj život, který bude na rodičích nezávislý. Chápu, že můžete doufat, že se to změní: je to znak toho, že jste ještě neztratil*a naději. Bohužel v mnoha případech je propast mezi rodiči a dětmi nepřekonatelná. Připravte se i na tuhle variantu a snažte se podporovat své sebevědomí bez toho, jak by se na Vás dívali rodiče. Tuto situaci by také bylo možná dobré probrat s terapeutem, který Vám pomůže vyjádřit a prožít všechny emoce s tím spojené a podpoří Vás v tom, abyste se posunul*a dál.
Jak se chovat v situaci, kdy mě ve škole šikanují za mou sexuální orientaci?
Je důležité navázat spolupráci s nějakým podporujícím dospělým. Jednak to může být třídní učitel*ka, případně výchovný poradce*kyně nebo metodik*dička prevence. Pokud má škola psychologa*žku, možná je lepší se obrátit nejdříve tam a s ní*ním celou situaci probrat. Když najdeme aspoň jednoho vyučujícího, který situace nebude bagatelizovat, budeme mít lepší pozici, než když na celou věc zůstaneme sami. Může být dobré si pořídit nějaké důkazy (audio, foto), aby bylo jasné, jak moc je šikana vážná. Pokud budete potřebovat podporu, je možné se obrátit na Linku bezpečí (tel. 116 111).
Jak se zachovat, když se se mnou holky ve škole nebaví, protože si myslí, že je budu okukovat?
Tady mě napadá, že nemůžeme ostatní přinutit, aby se s námi bavili a měli nás rádi. Zkuste si ve třídě najít kamarádky, které jsou opravdu podporující, jako by product si pak možná prostřednictvím některé z nich v kolektivu zlepšíme postavení. Pokud nás ale například půlka třídy ignoruje, může to být forma šikany, kterou by bylo dobré řešit tak, jak jsem psal výše. Pokud se odtažitost týká člověka, s nímž jsme měli před coming outem dobrý vztah, je možné si s ním v soukromí o celé situaci zkusit promluvit a zkusit si vyjasnit hranice. Od věci nemusí být taky požádat třídní učitelku, jestli by ve třídě nezajistila nějaký program seznamující spolužactvo s rozmanitostí v oblasti vztahů, může ho vést třeba školní psycholožka.
Co byste doporučil LGBT věřícím lidem pro které je to, co cítí, v rozporu s jejich vírou?
Je třeba si vnitřně ujasnit, co je základem naší víry a zreflektovat si, kde jsem s ní v souladu, kde v rozporu. Mnoho náboženství v sobě z dřívějších dob nese škraloup homofobie a transfobie, ale základní poselství mnohdy nejsou v rozporu s LGBT identitou jako takovou (že by například už samotná touha po vztahu s člověkem stejného pohlaví z nás dělala někoho, kdo skončí v pekle). Samozřejmě někteří věřící lidé volí absolutní celibát nebo nevstoupí do tranzice – tato volba je jejich právo, i když zde je možné říct, že toto řešení není pro každého a někteří jedinci mohou celibátem trpět. V takovém případě bych doporučil hledat podporu u tolerantních duchovních nebo psychoterapeutů – třeba existuje nějaká cesta, jak najít rozumný kompromis, který ostatně musí hledat v otázkách morálky a etiky všichni lidé. Je možné zkusit si najít nějaké skupiny, které se snaží víru a LGBT identitu nějakým způsobem integrovat, třeba Logos, nebo přejít k náboženskému společenství či skupině, která je k LGBT lidem více akceptující (v případě křesťanství je to třeba husitská církev).
Jak se vyrovnat s tím, že nás naše vláda staví do podřadné skupiny lidí?
Asi bychom se s touto situací “vyrovnávat” ani neměli, protože je to situace nespravedlivá. Důležité může být dát průchod svému naštvání, nepotlačovat svůj vztek na marginalizaci ze strany druhých a jasně se zastávat svojí vlastní důstojnosti. Samozřejmě ne každý je vždy připravený za sebe bojovat – to je v pořádku – změnu by měli dělat ti, kteří jsou za útlak zodpovědní. Přenášení zodpovědnosti na LGBT+ lidi jako na marginalizovanou skupinu je problematické. Na druhou stranu z historie známe, že pokud se taková skupina sama za sebe nepostaví, málokdy se něco změní. Určité osobní kroky jako je coming out mohou posílit naše sebevědomí a zároveň zlepšit názory lidí v okolí na LGBT+ lidi.
Chci taky zdůraznit, že je normální cítit se z toho všeho smutně a rezignovaně. Je důležité najít si lidi, kteří nás v takových chvílích podpoří a vrátí nám sebedůvěru. Je možné si i v soukromí zanadávat, pokud cítíme potřebu projevit svoji frustraci. Popřemýšlet si nad tím, co nás naplňuje, baví, v čem můžeme najít seberealizaci. Někteří lidé volí i omezování sledování sociálních sítí, kde jde najít velké množství toxického materiálu. Zkrátka přesunutí pozornosti na nějakou dobu jinam. Je dobré si udělat i takovou reflexi, jestli třeba nějaký vnitřní žal nemáme tendenci utápět v drogách, sladkém jídle, excesivním hubnutí nebo posilování. Emoce nejsou naši nepřátelé, ale pomáhají nám pochopit, co je pro nás důležité a co potřebujeme.
