Dita aka Holka od Berounky, mladá a odvážná žena, která se rozhodla přestěhovat do odlehlého Křivoklátu a začít renovovat starou Sušárnu. Co ji k tomu vedlo? V tomto upřímném rozhovoru se Dita otevřeně podělí o svůj příběh, včetně vztahů, rekonstrukce a své cesty k sebeuvědomění. Prozradí, jaký význam pro ni má její identita a jakým způsobem otevírá dveře do svého života na sociálních sítích. Dita nám také nabídne svůj pohled na situaci LGBT+ komunity v České republice. Začtěte se do příběhu Holky od Berounky.
Ahoj, Dito! Mohla bys nám říct, co Tě inspirovalo k rozhodnutí přestěhovat se do Křivoklátu a začít renovovat Sušárnu?
Ahoj! V té době jsem pátým rokem žila v Brně a měla téměř stejně dlouho trvající vztah. Byla jsem unavená z města, vyhořelá z práce a ve vztahu jsme byly poslední rok více kamarádky než partnerky. A pak jsem skrze Instagram mé značky poznala holku ze Středočeského kraje, byla pro mě jako fouknutí pro skomírajícího plamínku chuti do života.Když jsme se poprvé viděly, cítila jsem takový ten pocit, že to bude všechno dobrý. A že by mě mrzelo, kdybychom to nezkusily. Ale vztahy na dálku nefungují. A protože jsem už v tu dobu podnikala, mohla jsem si dovolit dělat bláznivá a spontánní rozhodnutí, třeba jako přestěhovat se téměř přes celou republiku.
Sušárnu jsme koupily asi po necelém roku na to, chtěly jsme mít místo na pěstování zeleniny a kytek, kam utéct více do přírody.
Rekonstukci jsem začala až později sama, chtěla jsem dokázat sobě a okolí, že za něco stojím.
Udělat takto významný krok kvůli holce z Instagramu, to byl docela velký risk! Jak to s vámi dvěma dopadlo?
Není to přeci tak významný krok, nezřekla jsem se rodiny, jenom jsem krabice s věcmi přesunula dál než v rámci Brna. Že jsme se poznaly na Instagramu na tom nic nemění, stejně tak jsme na sebe mohly narazit kdekoliv jinde. Ale já mám možná v tomhle trochu posunuté hranice. Buď jdu do všeho naplno, nebo nijak.
Co se na začátku zdálo jednoduché a jasné, časem začalo skřípat a dělat neplechu. Moc nám nepřidalo i to, že krátce po mém přestěhování nastal lockdown.
Vášeň je dobrá, ale vždy má dvě strany.
Se mnou to ale taky nebylo jednoduché. Zemřel mi blízký člověk a ani jedna jsme s tím nedokázaly naložit.
Myslím, že u nás byl rozchod nejlepším řešením a jsem vděčná, co mi tahle zkušenost dala. Že jsme si zmizely ze života, mě mrzí velmi, protože byla spousta věcí, co nás spojovala a byla doba, kdy jsme se milovaly a věřily, že spolu zestárneme. Ale asi je všechno jak má být. Doufám, že je stejně šťastná a radostná jako já.
Poznamenala Tě tato zkušenost?
Poznamenala a dost, ve svém nadcházejícím vztahu jsem měla obrovské bloky, kdy jsem se bála říct svůj názor, aby se to nestrhlo ve vyhrocenou hádku o ničem, nedokázala jsem komunikovat a nevážila si sebe. Na druhou stranu mi to ale více dalo než vzalo, díky tomu jsem si uvědomila svou hodnotu a vybudovala Sušárnu.
Kdybych potkala někoho, kdo za to stojí, udělala bych to znovu. Pořád je ve mně kus Teda Mosbyho. V jistých ohledech jsem ale rozvážnější a jsou věci, za které bych už nešla.
Vraťme se zpět k Sušárně. Jaký byl tvůj první dojem, když jsi poprvé uviděla Sušárnu a její okolí?
Když jsme se poprvé dívaly přes branku, v hlavě mi běželo, že tam necháme ruce a bude to stát raketu. Nešlo toho ale moc vidět, zahrada byla hodně zarostlá, chaty šel vidět jenom kousíček. Moje tehdejší holka tehdy přelezla vrátka a já doposud cítím, jak mi hořely líce, protože jsem věděla, že bychom to dělat neměly. Zářily jí oči, když mi popisovala, co by se tam dalo všechno vymyslet.
Vzpomínám si na ten den, kdy nás bývalý majitel poprvé vzal na zahradu. Byla druhá polovina léta, v trávě voněla mateřídouška, zahrada byla džungle plná náletů, chata smrděla zatuchlinou a nad jejími dveřmi byla vycpaná štika.
Přestěhování do nového místa a rekonstrukce mají určitě své výzvy. Jaká byla ta největší?
Ta největší výzva přišla s rozchodem, kdy jsem stála před rozhodnutím, zda se mám vrátit zpět na Moravu, nebo se sama pustit do rekonstrukce. Naneštěstí jsem natolik tvrdohlavá, že i když mi moje okolí říkalo, ať to prodám, že to sama neopravím, a vrátím se do Brna, udělala jsem pravý opak.
Co Ti rekonstrukce dala a co Ti vzala (jestli něco)?
Vzala mi úspory, haha. Ale dala mi toho za tu cenu mnohem více. Myslím, že stejně jako rostla stavba, rostla jsem i já jako člověk.
Když jste půl roku jenom se svou hlavou plnou myšlenek, docela toho pochopíte. Jestli mě celá rekonstrukce něco naučila, bylo to myslet na současný okamžik.
Netížit se minulostí a nebát se budoucnosti. Rozsvítit přítomnost. Rozsvítit okamžik.
Sdílíš svůj životní příběh a rekonstrukci Sušárny na sociálních sítích, děláš rozhovory, vybudovala sis slušnou fanouškovskou základnu. Jaké byly reakce lidí, zejména ve vztahu k tvé otevřenosti ohledně své sexuality?
Žádné. Za celou dobu jsem se nesetkala s jediným komentářem, na to s kým chodím. Lidi se mnou sdílí bolístky ze svých vztahů a rozchodů, z rekonstrukcí a snů, ale tohle téma nikterak neřešíme.
A asi jsem za to ráda, i když nemám problém o tom mluvit. Na sockách se snažím vystupovat stejně jako se chovám v reálu. A nejsem zrovna ten typ, co by to křičel do světa, nosil duhové věci a pronášel hloupý fóry, jak je se mnou v místnosti hned tepleji. Nechci na internetu vystupovat jako queer queen. Su Dita.
Ráda bych bořila, že být součástí queer komunity není odlišnost, jsme lidi jako všichni jiní.
Povíš nám, jak probíhalo Tvoje uvědomování si své sexuální orientace a coming out?
Že je něco trochu jinak, jsem cítila už v dětství. Bohužel u nás doma se nikdy o ničem nemluvilo, cokoliv se vztahy bylo tabu. Když jsem měla menstruaci, máma se mě šeptem ptala, zda mám ženské potíže, haha. Vše dvakrát podtrženo katologickou vírou.
Nepřidávalo tomu ani negativní komentování rodinných příslušníků, spolužáků i učitelů dění okolo LGBT+ v médiích. Když slyšíte, jak váš brácha říká o gayích nadávky, přejde vás chuť se svěřit. A možná to byl spíše strach, že ho zklamu a ztratím.
Jsem ročník 95, a i když to není tak dávno, při mém dospívání nebylo z čeho čerpat. Pamatuju si, jak vyšel tehdy v novinách v příbalu na DVDčku film Pusinky a já si to doma tajně pouštěla, bylo mi 12. Pak jsem si založila profil na iGirls, klasika.
Na střední jsem se setkala s šikanou ze strany spolužáků a učitelky, asi ta moje jinakost a tichost dělalo přílišnou hranici, která se těmi všemi poznámkami a malou sebedůvěrou jenom zvětšovala.
Při přestěhování na vysokou do Brna jsem si řekla, že na to celý seru a začala žít podle sebe.
Coming out u mě neproběhl, nikdy jsem totiž neměla pocit, že bych se musela před svým okolím k něčemu přiznávat v proslovu. Miluju jako každý jiný, na tom se nic nemění.
Rodina ví o téměř všech mých vztazích, nikdy mi to nijak nekomentovali. Že randím nebo jsem se rozešla s holkou, probíhá úplně stejně jako s klukem. Akorát máma občas podotkne, že nějakou holku z minulosti neměla ráda, na výběr mužské části si nestěžuje.
Šikana ze strany učitelky? To snad ne…
Nevím, jestli šikana je to správný slovo, nicméně ani zpětně mi to nepřijde v pořádku. Šlo o časté slovní napadání, komentáře na cokoliv se mnou. Ve chvíli, kdy někdo ze třídy pronesl blbou poznámku, neutnula to, naopak k tomu přidala svou. Nikdy jsem nebyla provokatér, nevyrušovala jsem ji, nedávala záminku.
Třeba jsem měla píchnutou druhou náušnici v jednom uchu a komentovala to se slovy, že je to poznávací znak gayů. Jednou jsem měla klasický černobílý pruhovaný triko, to byla poznámka, že můžeme být rádi, že ty pruhy nejsou ve všech barvách. Nosila jsem košili, pasovala jsem se do role muže. Nebo jsme měli po její hodině tělocvik, tak že si to v šatně s holkama užiju. A to pak zase dávalo náboje spolužákům.
V dospívání, kdy se člověk dotváří, zároveň pociťuje odlišnost a nesedí si s celým kolektivem spolužáků, by neměl dostávat čočku ještě ze strany vyučujícího.
Jak vnímáš současnou situaci LGBT komunity v České republice? Vidíš nějaké pozitivní změny?
Serou mě registrace, chci Manželství pro všechny. Lidi nejsou doprdele auta, pardon.
Vnímám mnohem větší otevřenost, není těžké dohledat si informace, nesetkávám se s negativními reakcemi. Myslím ale, že tohle všechno je ovlivněné introvertem ve mně, jsem zalezlá ve své bublině a nedostává se ke mně okolní dění. To se naštěstí mění po tom, co jsem poznala holku, která se snaží změnit svět k lepšímu, bojuje za ostatní a otevírá mi oči.
Ráda bych se podílela více, jen mi asi trošku překáží ta extravagantnost kolem. A mrzení, že se mi na přihlášky k dobrovolničení nikdo zpět neozval, haha.
Sušárna je hotová, stejně tak jako její rezervace pro veřejnost. A co dál? Máš ještě nějaké plány se Sušárnou, nebo už vyhlížíš další projekty?
Na Sušárně mě teď čeká údržba a pár vylepšení, ale nic velkého tam už budovat nebudu. V plánu mám spustit Ptačí pozorovatelnu, kterou mám již postavenou. Jen jsem si řekla, že si chci užít léto bez práce.
Uvažuju o dalším projektu, protože ta práce rukama má něco do sebe, ale nechávám to volně plynout.
Jaké zprávy bys chtěla sdílet s lidmi, kteří by možná četli tvůj příběh a hledali inspiraci k podobným životním změnám?
Nebát se do věcí skočit po hlavě.
Nikdy, nebo navždy. Buď to nikdy neuděláš, nebo na to budeš navždy vzpomínat.
A na závěr, jsi single? 🙂
Su volná.
Ditu můžeš sledovat na Instagramu:
