Popovídaly jsme si s Katkou Malinovou, talentovanou fotografkou, která svým objektivem zahání předsudky a šíří lásku. Specializuje se na fotografování LGBTQ+ párů a prostřednictvím svých snímků předává důležitá poselství. V našem rozhovoru se dozvíte, jak se Katka začala věnovat fotografii, co ji přivedlo k zaměření na LGBTQ+ komunitu a jakým způsobem se snaží ve svých fotografiích zachytit osobní příběhy a vyvolat emoce. Začtěte se do inspirativního rozhovoru a objevte svět lásky ve všech barvách!
Káťo, znám Tě jako fotografku, co se zaměřuje mimo jiné i na focení LGBT párů. Kdo je Katka Malinová? Jaký máš ty vztah k LGBT komunitě?
Ahoj, no jak se popsat dle aktuálních „priorit a potřeb“? Jsem v hlavní roli milující máma a partnerka… ve vedlejší pak fotograf, cestovatel a sportovec. Mé srdce okupuje rodina a přátelé, mojí duši živí kreativní počiny, ke správnému fungování svého těla a mysli potřebuji sport a cestování, no a vše tohle dohromady mi často naprosto zaměstnává kalendář. Žiju v Praze, ve spokojeném již téměř osmi letém vztahu s mojí původně platonickou láskou Anetou a naším synem Marvinem, kterého jsem přivedla na svět v lednu 2020. S naší gay komunitou jsem tím pádem ve zcela harmonickém souznění.
Žiješ se svou platonickou láskou? O tom chci slyšet víc!
No hele, bude to znít nejspíš trochu divně, ale Anet jsem poznala ještě v době, kdy jsem žila s přítelem a gay svět se mě týkal dost okrajově. A to tím, že jsem hrála ženský fotbal, kde holky s holkama byly. Zažilas někdy pocit, že chceš v něčí blízkosti trávit čas a nevědělas proč? Já to přesně takto měla s Anet od doby, co jsem jí potkala. Něco mě k ní táhlo, cítila jsem, jakoby byla protipól mého magnetu. Dlouhá léta jsme se kamarádily, než se to přehouplo ve vztah.
Jak jsi začala svoji kariéru fotografky a co tě přivedlo k tomu zaměřit se na focení LGBT párů?
To, že mám k fotografii blízko, že mě baví a že jí tak nějak cítím, jsem vnímala nejméně dvě dekády předtím, než jsem sebrala odvahu začít se focením živit. Miluji fotky, jsou pro mě velmi důležitou součástí vzpomínek. Možná i z důvodu toho, že příšerně zapomínám. Bohužel, když se rozdávalo sebevědomí, stála jsem zrovna ve frontě na detailismus. Taková vlastnost, která je v životě vcelku zbytečná a hodně často na obtíž. Zlomovou se pro mě stala třicítka. Věk, kdy jsem asi přirozeně dosáhla jakési pomyslné mety spokojenosti, vyrovnanosti a pocítila jsem víc klidu. Velkou zásluhu na tom, že fotím, má i moje partnerka Anet. Dalo by se i říct, že mě k tomu trochu dokopala. Doma mi familiérně říkají “Kačka odkládačka” a nutno přiznat, že zcela oprávněně. Odkládání je disciplína, ve které se cítím neporazitelná. K zaměření na focení gay párů a celkově komunity mě přivedla má myšlenka na prvotně jednorázový projekt.
Představíš nám svůj projekt Gay Love?
Gay Love je následek předchozího naprosto spontánního projektu “Prague Love” z května roku 2020. Ten vznikl z této rovnice: Covid + prázdná Praha = moje plná hlava. Díky pandemii jsme měli možnost vidět Prahu jinak. A já cítila, že si to potřebuji nafotit a chci to propojit s láskou. Takhle jednoduchý to bylo. Vymyslela jsem to pár dní předtím, než jsem to začala realizovat. Během čtrnácti dnů se mi povedlo nafotit 20 stejnopohlavních párů a já úpřímně do dnešního dne vlastně ani nechápu jak. Byla to má premiéra v dotažení projektu k cíli. Že jsem se na to chtěla už zhruba třetí den vykašlat asi radši vynechám. A od té doby tento svůj nekončící projekt “Gay Love” fotím. Pravdou je, že jsem se v tom hodně našla a mám to ráda.
Cítila jsem a pořád cítím naplnění a vnímám to i jako část nějakého svého poslání, které na tomto světě mám.
Jaká témata a poselství se snažíš prostřednictvím svých fotografií předat ve vztahu k LGBT komunitě?
Vytvořila jsem si hashtag #ukažlásku a přála bych si zaplnit ním kus online prostoru. Ráda bych dodala odvahu i naději těm, kteří ji postrádají. Jsem přesvědčena o tom, že je v naprostém pořádku milovat toho, koho milovat chceme. Nebo spíš, řekla bych i že je to přímo nezbytně nutný. A velmi důležitý… Naše povinnost v životě je žít tak, jak my sami cítíme, že chceme (samozřejmě, pokud to někomu nijak neubližuje). Nestyď se za to, koho miluješ! Ráda bych se nějakou formou dotkla témata “jak vstřebat coming out”, ale prozatím nevím, jak to uchopit. Pro mě osobně je to důležité téma jak z pohledu té osoby, která se odkrývá, tak z pohledu osoby, co je před to sdělení postavena a má na to nějak reagovat. Ideálně ve spojení dítě a rodič. Ten můj vlastní byl totiž naprostá katastrofa, která spustila vlnu úzkostí, panických atak a pocitů, které nejsou v pořádku. Tak cítím, že bych v tomto směru chtěla být někomu a nějak prospěšná.
Fotíš i spoustu hetero párů, portréty, rodiny,… Nesetkala ses nějakým hejtem na Tvoje zaměření na LGBT komunitu? Co komentáře na sítích pod LGBT fotkami?
Budeš se divit a divím se tomu i já sama. Ale, když jsem s focením gay párů začínala, na Instagramu mi docela značně ubývali followers. Občas jsem si i říkala, jaký je to paradox, že většina tvůrců se snaží získat follow, zatímco já zcela vědomě dělám kroky k tomu, abych o něj přišla. Úpřímně, nějakou tu chvilku mi to bylo i líto, než jsem si uvědomila, že přece nechci dělat nic, co se ode mě očekává. Nikdy jsem tak nežila, vyloženě mi to vadí. Asi jako většina jsem vyrůstala obklopena proslulou větou “Co by na to řekl / Co si o tom pomyslí (soused/prodavačka…) a mně je díky tomu bohudík jedno, co si kdo myslí. A myslím, že je to takto správně. Nikdo z nás přece nesleduje něco, co sledovat nechce, ať už k tomu má jakýkoliv důvod. Teď se mi to už neděje a moje gay série mají mnohem větší dosahy, než jiná focení. Co se týče komentářů, ty jsou překvapivě pouze pozitivní. Když už je něco negativního, chodí mi to přímo do inboxu, kde o tom ráda podiskutuji a téma uzavřeme, ať už mírem, nebo klikem na bloknutí. Nebývá to ale naštěstí nic příšerného, co by se mě osobně dotýkalo.
Co Tě na focení LGBT komunity nejvíce baví?
To samé, co na každém focení – ROZMANITOST. Z každého člověka, kterého mám díky focení možnost poznat, nějakým způsobem čerpám. Jasně, je to hodně individuální, někdo se otevře víc, někdo míň. Takové, kteří by se vůbec neotevřeli, ale nepotkávám. Ťuk, ťuk. V párovém focení je ta rozmanitost o to značnější právě díky vzniklé energii z propojení i napojení dvou milujících se osob.
Vidíš nějaký rozdíl, když fotíš hetero páry a LGBT páry?
I přesto, že jsem převážně párová fotografka, tak jsem u prvních gay focení měla trochu problémy v “nastavení páru” nebo-li pózování. Ačkoliv se snažím fotit co nejméně strojeně, tak sem-tam je nějaký ten pokyn potřeba. A je samozřejmě nutné to uzpůsobit gay páru. Hodně jsem pracovala na nastavení komunikace, tady existuje taková hranice, která někdy funguje jako prima bariéra a jindy jako pořádná propast. Musíš trošku balancovat na bezpečné straně barikády, vědět co dělat, jak se ptát tak, ať se nikoho nějak nedotkneš, nebo neurazíš. Třeba tuhle větu určitě znáte: “Která z vás je víc chlap?” znáte to ne?! To byl dotaz, který jsme na jednom z focení dostaly my s přítelkyní. Pro nás je to ok, my se na tom zasmějeme, ale jsou lidé, které by to vrhlo do značného neklidu, případně i úplně vyvedlo z míry. A mým cílem je naopak tvořit atmosféru, která je uvolněná, příjemná, protože jen tak se mi pak daří dostat z párů přirozenost.
Jaká je Tvá vize a cíl jako fotografky, která se specializuje na LGBT focení?
Když to s představivostí poněkud přeženu, což dělám v životě běžně, přála bych si v ideálním světě fotit převážně projekty týkající se této naší komunity. Ať už se jedná o kterýkoliv žánr.
Jak jsou podle Tebe důležité osobní příběhy LGBT párů a jak se snažíš zachytit je ve svých fotografiích?
Velmi. Před každým focením se ptám párů, zda mají nějaký oblíbený místo a jestli mají něco, co je výrazně baví, nějaké hobby, oblíbenou činnost, nebo něco, co bych mohla do společného focení jakýmkoliv způsobem zakomponovat. Dělá mi radost fotit tak, aby výsledné fotografie nebyly jen pouhé fotky, ale aby dokázaly vyprávět osobní příběh.
A nějaká nejoblíbenější fotka?
Jaký je Tvůj pohled na současný stav LGBT práv a akceptace ve společnosti a jaký je potenciál fotografie k jejich podpoře?
Netroufám si říct, jak moc objektivní bude můj pohled na toto téma, vzhledem k tomu, že každý z nás žije v nějaký té své bublině. Možná je to taky propojeno i s nějakým vnitřním nastavením člověka. Já osobně ale s přijetím širší společností nemám vesměs žádný problém. Naopak, jakmile se dozví víc o mém životě, reagují pozitivně. Čeho si ale všímám, že společnost vnímá, že jsme „nějak moc vidět“ a snažíme se příliš prosazovat. Nemám jim to za zlé, nějakým způsobem to vlastně i chápu. Přece jen, odkud jsme se najednou všichni vyrojili? Historická 4% jsou dlouhá léta již nerelevantní údaj.
Vidím ale silnou potřebu informovat a uvádět na pravou míru tu skutečnost, proč vidět a slyšet jsme a musíme být. Protože my fakt musíme, nelze dlouhodobě v tichu akceptovat to, že máme stejné povinnosti, ale nemáme stejná práva.
Jsme taky lidi, chceme být rovnocenní. Jsem přesvědčena o tom, že jakmile tu vznikne tato rovnoprávnost, naše komunita nebude tolik na očích. Faktem je, že jsem to nikdy neřešila tolik, jak od doby, co máme syna. Žije ve mně přirozený strach z toho “co kdyby”…
Máš kromě projektu Gay Love v hlavě (nebo už i na papíře) nějaký další projekt významný pro LGBT komunitu?
Mám, dokonce i několik. Jen si netroufám říct, zda jsou nebo budou něčím významný. A zda je vůbec zvládnu zrealizovat.
Kdyby někdo z našich čtenářů chtěl využít Tvých služeb, chtěl si nechat udělat profesionální fotografie, ale třeba má z takového focení strach. Co bys mu doporučila?
Strach z focení není nic neobvyklého, má ho většina lidí. A i já sama, když se pohybuji na druhé straně hledáčku, se s nějakými obavami potkávám. Jak tušíš, univerzální návod, jak se ho zbavit, neexistuje. Ale stačí se mi ozvat a já vás ráda vezmu na focení, kudy strach fakt nechodí. 🙂
