Holky Veronika a Hanka Kodešovy se společně vydaly na svou životní cestu, vlastníma rukama postavily dům, vzaly se a každá porodila jednoho syna. Holky můžete znát hlavně z Instagramu, kde svůj duhový život sdílí velmi otevřeně, zábavně a v neposlední řadě inspirativně. Protože chtějí mít pro své syny stejná práva, jako mají děti heterosexuálních párů, aktivně se podílejí na propagaci #manželstvíprovšechny. Znáte holky? Máte je rádi? My rozhodně ano a jsme velice rády, že přijaly naši nabídku a zodpověděly dotazy, které nás už dlouho zajímaly.
Ahoj holky. Pro spoustu z nás jste “taková normální rodinka”. Duhová rodinka. Pro mě jste ale něčím víc – jste rodina, která sdílí svůj život takový, jaký je. Mluvíte o tématech, které mnoho LGBTQ lidí zajímá, ale nemají se o nich s kým pobavit. Odpovídáte na naše nezodpovězené otázky čtivou a vtipnou formou. Ukazujete krásnou stránku homosexuálního vztahu a říkáte, že tady přece nejde o to, co máme mezi nohama, ale jak se máme rádi. Za to vám patří velké dík!
Ahoj, na úvod moc děkujeme. Taková zpětná vazba vždy potěší. Navíc to vědomí, že někdo moje sáhodlouhé emoční koutky, na vizuálně zaměřeném Instagramu, čte.
A teď se vraťme na začátek. Protože vás známe jako Kodešovi se dvěma syny. Povíte nám o vašem začátku? Jak jste se seznámily? Kdo koho “sbalil”?
Odpovídat budu já, Verča, takže to bude trochu moje verze, ale ta moje je samozřejmě také vždy ta správná. Uff, to je tak dávno, přesto zrovna na tuhle otázku nemusím ztěžka pátrat ve vzpomínkách, protože si leden 2013 pamatuji se všemi detaily, jako by to vážně bylo včera. Je to zvláštní, po všech těch letech a dětech, ale ještě dnes vím, co měla na prvním randeti na sobě. První zpráva na igirls přišla od Hanči, ale po čase mi přiznala, že usilovala o románek na jednu noc. To se jí moc nepovedlo, viďte? První schůzka trvala celých 6 hodin. Jídlo nám stydlo pod rypáčky a my pořád jen mluvily a mluvily. Dva dny na to mě pozvala do pražské Folimanky na kvalifikační judistické závody a skromně vyhrála (prý pro mě) zlato. Ten den slavíme jako začátek našeho vztahu.
Chození, svatba, dům, jedno dítě, druhé dítě. Toto je docela běžný progres v partnerských vztazích. Není ale zase až tak běžný v těch homosexuálních, kdy nám úřady (a leckdy ani okolí) nejdou vstříc. Jak jste to všechno zvládly? Co byla největší překážka? Co byste poradily těm, kteří mají z takového vztahu ze zmíněných důvodů třeba obavy?
Takhle v bodech to vážně vypadá jako pohádka od Disneyho. Ale cesta to byla pěkně trnitá. Taková polňačka. V každém tom období jsme řešily nějaké stěžejní trable. Na začátku to byl především nesouhlas rodiny a omezený společný čas. Obě jsme tehdy studovaly vysokou, pracovaly a víkendy byly jedinou možností, kdy se vidět. Ty však většinou Hanča trávila po halách a já jí na všechny závody tedy poctivě doprovázela, abych mohla být s ní (první závody jsem vynechala až v roce 2019, to jsem ale na mou obhajobu byla v 9. měsíci a závody se konaly v Miláně).
Po dvou letech jsme strašně zariskovaly, rozhodly se koupit pozemek a začít svépomocí stavět domov. Jak jsme ten náš kousek políčka našly, to je taky super historka, ale to nejzajímavější teprve přijde, tak vás budu šetřit. Rok trvalo papírování, než jsme poprvé v dubnu 2016 koply do země. Tady přichází další strasti, protože jsme s Hančiným tátou komplet vše dělali sami. Naši kamarádi si užívali a my trávily každé možné odpoledne a víkendy v montérkách. To jeden vztah prověří. Bylo to navíc i fyzicky velmi náročné, do toho škola, práce, na nic jiného moc času a jiných prostředků nezbývalo. Vlastně ani nevím, jak jsme se ocitly až tady, přijde mi to tak strašně dávno a když to teď píšu a vzpomínám, sama nevěřím, že jsme vážně zvládly postavit rodinný dům holýma rukama. (A s částečnou pomocí bagru, na kterém jsme se taky naučily.)
Váš “blog” na Instagramu začíná vaší svatební fotkou, kde jste obě krásné nevěsty. Jak svatba probíhala? Oficiálně jste uzavřely registrované partnerství?
Oficiálně to ani jinak v České republice zatím nelze. Píši zatím, protože jsem přesvědčena, že je to jen otázka času. Tolik lidí usiluje o férovou společnost a zrovnoprávnění svazků dvou dospělých lidí, že to snad ani jinak nejde. Opravdu tomu věříme a samy tuto úpravu zákona aktivně podporujeme. Naše svatba tedy nebyla svatbou se vším všudy, ale pro nás ano, protože jsme si ji zkrátka takovou udělaly. Výjezd paní matrikářky jsme si zaplatily, jelikož jsme se nechtěly registrovat jako auta na úřadě.
Nutno podotknout, že jeden jediný úřad, který smí pro Středočeský kraj RP uzavírat, sídlí na Kladně. Ale Středočeský kraj je docela rozsáhlá plocha, co říkáte? Paní matrikářka měla tedy docela rušný den onoho září 2018. Po nás musela cestovat urychleně na druhý konec kraje, aby stihla druhý obřad. Ale zpátky k nám. Obřad byl na břehu řeky, zahradní slavnost u nás doma, abychom nové hnízdečko při jednom vrzu řádně zkolaudovaly a celý den se nesl v duchu těch nejsilnějších emocí. Rozhodně to nešlo podle plánu, ale ještě dva týdny poté nám svatebčani volali, jak moc si to užili. Bylo to hodně silné pro všechny.
Každá jste porodila jedno dítě. Bylo to tak přirozené, že jste obě dvě chtěly porodit potomka, nebo jste se na to musely společně domluvit? Jak jste se rozhodovaly o dárci? Mají vaši synové stejného dárce?
My věci hodně plánujeme, ale zrovna otázka těhotenství visela až do poslední chvíle ve vzduchu nezodpovězená. Tedy otázka Hančinného těhotenství.. Že chceme děti, jsme si ujasnily okamžitě. Že budu já ta, která z nás udělá rodinu, jsme také věděly, ale zda bude chtít celý ten proces podstoupit i Hanča, to byl dlouhé roky kvíz. Já jsem jí do ničeho netlačila a rozhodně bych respektovala, že se na to cítit nebude. Že ale nezůstaneme u jednoho drobka, jsme věděly také. Byla jsem připravená, dát si celou tu horskou dráhu znovu, ale Hanča nakonec sama přišla s tím, že do toho půjde a já byla jedině ráda.
“Občas mám pocit, že jsem podváděla a použila nějaký cheat jako v počítačové hře. Jsem máma dvou, přitom jsem rodila jen jednou.”
Ale s dětmi jsem doma já a s každým dnem mě tenhle pocit víc a víc opouští. Nosit miminko pod srdcem je nezpochybnitelná zásluha. Ale je to jen jedna fáze, kterou lusknutím prstu nahradí celodenní péče, permanentní strach a ta nejupřímnější radost z každého sebemenšího pokroku.
A ano, hoši mají stejného anonymního dárce, což pro nás byla jediná přípustná cesta k dětem, přestože pravděpodobně existují snazší alternativy.
Vnímáte nějaký rozdíl v tom, které dítě je biologicky vaše a které ne? Měly jste z toho na začátku třeba i strach? Vím, že na tuto otázku odpovídáte často, je to ale takový strašák pro budoucí mámy. Takže jestli je otázka zpoplatněna – máte u mě pivo. 🙂
Láska k dětem je tou nejčistší a přesto, že s kluky budeme mluvit upřímně a samozřejmě budou vědět, kdo se s nimi těch pár měsíců tahal pod trikem, nehrajeme si u nás na bio a nebio/moje a tvoje. Otázku, zda mám jednoho raději, dostávám, pravda, poměrně často. Nemám problém odpovídat i na věci „na tělo“, spíše si říkám, zda se někdo dokáže jednou zeptat třeba před dětmi. To už mi nebude příjemné vůbec, protože jestli se o něco snažíme, pak je to jejich pocit bezpečí a bezpodmínečného přijetí. Pro nás je to automatické, prošly jsme spolu celým procesem neúspěšných pokusů o otěhotnění, na ultrazvuky a všechny kontroly jsme jezdily jedině spolu a kvůli těžkostem při obou porodech držela první minuty na světě v náručí chlapečka pokaždé ta, která zrovna neobjevovala nový rozměr slova bolest. Obavy jsem nicméně trochu měla, to je asi přirozené. Myslím, že i v jiných rodinách bývá před narozením druhého potomka běžná otázka: „A budu je mít rád/a oba stejně?!“ Nesouvisí to totiž ani tolik s biologií, jako se zajetým režimem, který se má rázem přizpůsobit novému členu a to je samo o sobě strach nahánějící. Po tom roce však můžu s klidem říci: Ano, miluji je oba úplně stejně a do morku kostí. Ale pivo nikdy neodmítám, takže to doufám platí. 😀
Jak jste vyřešily mateřskou? Podle čeho jste se rozhodovaly, kdo na ní půjde?
Se starším Robinem jsem byla (a stále jsem) od začátku na rodičovské já. Hanča se k nám přidala na pár měsíců mateřské po porodu mladšího Erika, takže jsme se tu chvíli sžívali všichni, ale hned, jak to bylo možné, vrátila se zpět ke své pozici, zatímco já jsem s oběma chlapečky doma. Byl to opět zcela přirozený výběr. Hormony jsou nicméně silný manipulátor, proto jsem Hanče navrhovala, zda nechce zůstat doma ona, ale ani jedna bychom nebyla úplně šťastná. A přestože si zcela otevřeně občas postěžuju, myslím, že by mi bylo hodně líto, kdybych o tyhle jejich první roky měla „přijít“. Takhle nám to vyhovuje všem.
Vnímáte na výchově dětí něco náročnějšího, než jak to mají heterosexuální páry?
Zatím ne, ale oni jsou oba ještě hodně malincí. Jsme v pravidelném kontaktu se spoustou přátel s dětmi ve stejném věku a řešíme tytéž starosti a radosti. Možná nás všechny tyhle srandy teprve čekají, až budou mít hoši spooustu otázek. Ale my jsme připraveny jim je, úměrně k věku, otevřeně zodpovědět a nedělat z ničeho tabu téma. Náročnější jsou v tuto chvíli spíše ty byrokratické záležitosti a současně postavené zákony, které nám komplikují některé situace, ale většinou musím říci, že jsme měly štěstí na lidi a nikde, kde by nás papírově jako rodiče brát obě nemuseli, se nám to zatím nestalo (lékaři, kroužky, nemocnice). Je to ale o tom, na jaké lidi člověk narazí a člověk nechce žít neustále v nejistotě.
Protože manželství pro homosexuální páry v ČR neexistuje, kdyby se (nedej Bůh) některé z vás něco stalo, máte to nějak právně ošetřené, nebo doufáte v narovnání práv?
Dítě není věc, tudíž se o něm nelze zmiňovat v závěti ve smyslu, že bychom si přály, aby zůstalo s druhou, nebiologickou, matkou. Opět by to bylo o štěstí, na jakého soudce by člověk při žádosti o svěření do péče narazil a zda by mu bylo jasné, že samozřejmě nemůže připravit dítě i o druhého rodiče. Všechny tyhle strachy a zbytečné nejistoty by vyřešilo přijetí manželství pro všechny.
A teď zcela upřímně. Jak to vy samy vidíte se schválením manželství pro všechny v ČR?
Bude. Je to pravdu jen otázka času, který se nesmyslně protahuje.
Se dvěma dětmi věkově tak blízko od sebe to musí být docela mazec. Máte vůbec čas samy na sebe? Nechybí vám ten “bezzávazkový” život, kdy jste si mohly plně užívat jen jedna druhé?
Čas pro sebe? To je z latiny? Nebo co že to má být? Mazec je ještě slabé označení. Určitě je to mnohem náročnější, než jsme si dovedly představit a určitě nám čas bez dětí enormně chybí. Ale stejně tak bychom to, mít možnost vrátit čas, jinak neudělaly. To je ten paradox rodičovství. Strašně se těšíte na ten jeden večer o samotě, když udáte děti babičkám, a pak sedíte u telefonu a společně se podivujete nad tím, jak moc vyrostly. Vyrazíte ven a komentujete všechno stylem: Jé, hele, to by se jim líbilo, viď? No.. Je to trochu diagnóza, co si budem. Ale ne, pravda je, že když se nám podařilo takhle „uniknout“ posledně, za jedno odpoledne jsme stihly asi 4 rande dohromady. Výlet do přírody, kino, nákupy, večeři, motokáry.. Nejtěžší je v takových vzácných chvilkách postavit na misku vah všechny ty resty, protože TO DO LIST na baráku je prostě nekonečný a s dětma odškrtáváme položky hodně zlehka, spolu s nějakým tím kvalitně stráveným časem jen pro nás. Už plánujeme další takový resetový den, ale bojím se, že ho v závěru celý jen prochrápeme. To je totiž taky dost výrazná složka, která chybí, troufnu si říct, ze všech nejvíc. U nás je těžší skutečnost, že děti mají opravdu malý rozestup, takže abychom to byly zase jen my dvě, musí mít prostor pro hlídání babičky obě. Ani jedna si ještě nelajsne vzít si kluky k sobě oba najednou a my to samozřejmě chápeme, ale tím se ty naše možnosti trochu krátí.
Kdybyste něco mohly vzkázat svému 15ti letému já, co by to bylo?
„Jakkoliv je někdy snazší upřednostnit komfort druhých před tím svým, není to z dlouhodobého hlediska udržitelné. Na životě, kde je láska, nemůže být nic špatného a nedlužíš nikomu, než sobě samé, abys ho prožila podle sebe. Pokud je reakce okolí jiná, než jsi čekala, nemusí to nutně znamenat, že ti nepřejí štěstí. Jen to možná potřebují zpracovat, jako jsi musela i ty. Dej jim čas, ale neomlouvej se za to, kým jsi. Bude to dobrý!“
“Na životě, kde je láska, nemůže být nic špatného a nedlužíš nikomu, než sobě samé, abys ho prožila podle sebe.”
A co byste poradily těm, kteří mají z vážného homosexuálního vztahu z různých důvodů obavy?
Nikdo nikdy neví, jak jeho volba dopadne, ale v otázce vlastního štěstí je určitě třeba občas zariskovat. Držíme vám na té cestě palce a rádi vás přivítáme na našem instagramovém profilu „kodesovi“, kde je bezpečné místo pro dotazy a podpokličková témata.
